Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 9

REFLEKTOR / AZYLOVÉ BYDLENÍ

9

Máme chuť

pracovat?

Asi před rokem a půl se k nám

na poschodí přistěhovala paní

chodící pomalu a obtížně o dvou

francouzských berlích. Občas

jsme se odpoledne potkaly. Minulý

týden zemřela a až na smutečním

oznámení jsem ke svému

velikému překvapení zjistila, že jí

bylo 71 let. Vidím ji, jak pomalu

a špatně jde o svých berlích na

tramvaj, určitě měla bolesti, ale

do poslední chvíle svého života

pracovala. Měla invalidní důchod,

příspěvek na péči, a přesto

chodila do práce.

Mám mezi lidmi po úrazu

páteře a míchy mnoho známých

a kamarádů, kteří také nesedí

doma, ale snaží se být aktivní,

zapojit se do života společnosti.

Někdo na plný úvazek, někdo

na částečný či jen několik hodin

v týdnu, jiný v chráněné dílně, ale

pracují. Ráno musí brzy vstát, čas

na přípravu je mnohem delší než

u zdravých „choďáků“.

Kolik lidí by u nás do práce mohlo

chodit – jejich zdravotní stav

není tak složitý jako u této paní či

u mých známých, a přesto je pro

ně jednodušší sedět v teple doma

(v zimě nebo za deště o berlích

či na vozíku to je opravdu tvrdý

chléb), dívat se na nekonečné

seriály v televizi a pobírat sociální

dávky. V zahraničí je v mnoha ze-

mích výše příspěvku závislá právě

na tom, zda člověk pracuje (popř.

se na práci připravuje vzdělává-

ním), i jako dobrovolník, nebo zda

nepracuje vůbec. Myslím si, že to je

správné, že je třeba ocenit námahu

a pracovní zapojení, zvýhodnit tyto

lidi ve srovnání s nepracujícími

právě proto, že jsou ochotni i za

nepříznivých podmínek hledat

řešení.



Autorka je lékařka,

členka rady Konta Bariéry.

SLOUPEK Lii VAŠÍČKOVÉ

Krásné je žít?

Nikdo přesně neví, kolik lidí vsoučasné

době žije vazylových domech, ubytovnách

a jiném provizorním bydlení. Často až tři

generace obývají jeden nevelký pokoj.

Jaké možnosti pak mají děti ke hraní,

kučení, kzískávání návyků potřebných

pro celý život? Navštívili jsme neziskovou

organizaci Společnou cestou, která se už

léta věnuje azylovému bydlení.

Text: ZDENĚK JIRKŮ

Foto: JAN ŠILPOCH

Osudy obyvatel (spíše především

obyvatelek) azylového bydlení jsou

v něčem naprosto stejné. Osamě-

lá žena, často s malými dětmi, bez

širšího rodinného zázemí, bez za-

městnání a většinou i bez základní

schopnosti orientovat se v dnešním

složitém světě, má vlastně jedinou

jiskřičku naděje – organizaci, která

jí umožní alespoň skromné ubyto-

Syn paní Marty

se učí. Ale učí

se i ona.

Novému životu…