Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 8

REFLEKTOR / SOCIÁLNÍ POLITIKA STÁTU

abychom si už nahlas řekli, kam se

vlastně chceme posunout. Umíme

už konečně nahlas říci a otevře-

ně přijmout, že někdo bude chu-

dý a jiný velmi bohatý? Je správné

pomáhat těm, kteří se ocitli v tíživé

situaci, ať vlastní vinou nebo kvů-

li okolnostem? Má vůbec smysl za

každou cenu měnit lidem život? Kdy

ano a kdy ne? Stydíme se takto ptát.

A politici takovou otázku pokládají

přímo za třaskavou.

Bojí se, že by šli proti proudu?

Nevím. Ale vím, že když podpoříte

člověka, který se ocitl na dně, dáte

mu všechny možné dávky, odbornou

pomoc a bydlení, tak se těšíte, že se

znovu zařadí do společnosti. A když

to dokáže, najednou potřebujeme,

aby se třeba z azylového bydlení od-

stěhoval jinam. Prostě je takzvaně

vyřešený. Jenomže on mezitím zís-

kal také cenné sociální vazby v okolí,

našel nové kontakty… To nás nezají-

má, musí pryč. Abyste dodržel pravi-

dla a předpisy, opět strkáte člověka

do neznáma a tak obrovsky zvyšu-

jete pravděpodobnost, že za krátkou

dobu na tom bude jako dřív.

Souvisí to s kompetentností státu

i samospráv. V naší zemi prožíváme

epidemii nedůvěry. Vcelku oprávně-

ná snaha omezit korupci a nejrůz-

nější vlivové skupiny přerostla v ob-

ludnou mašinérii práce pouze podle

daných předpisů, neustálých kont-

rol každé drobnosti a nejrůznějších

akreditací každé banální činnosti.

Vrátím se k našemu příkladu. Inte-

grovaný, správně řečeno zachráněný

člověk musí opět začínat někde jin-

de. Neumíme ho nechat v azylovém

bytě a najít pro dalšího jiný azyl. Kdo

to rozhodne? Sociální pracovníci,

kteří tu situaci dobře znají? Oni pře-

ce nejsou vlastníci toho bytu! Takže

nějaká komise samosprávy? Bude

kompetentní? Kdo jí připraví podkla-

dy? Budou pravdivé? Když se takhle

začnete nahlas ptát, moc politických

bodů nenaženete.

Ale to se točíme na jednom mís-

tě…

Ano. Protože tento začarovaný kruh

mohou rozetnout jen politici. Jen oni

musí nahlas říci: Těmto lidem pomá-

hat budeme i za cenu netradičních

a netypických řešení. K tomu zruší-

me všechna možná omezení a dáme

třeba samosprávám plnou kompe-

tenci. Nebo budeme trvat na forma-

lizované sociální politice, podrobně

kontrolovat všechny poskytovatele

služeb a dál bude platit, že dovoleno

je jen to, co je dovoleno. V prvním

případě může být politik označen na

snílka a obviněn, že otevírá prostor

pro zneužívání veřejných prostřed-

ků. Jako by dnes neexistovalo. V dru-

hém může být pochválen, jak se

chová odpovědně. Ale ještě musí být

řečeno: Toto už podporovat nebude-

me, hranice je jasně stanovena. Nebo

je překročitelná? Kdo si bere odpo-

vědnost za případné riziko? A teď

si můžeme vybrat, jaký typ politika

zvolíme…

Ale jak? Vprogramech politic-

kých stran se na toto téma jen

opakují stejné věty.

Podíval jsem se na dostupné stranic-

ké programy. V něčem se zázračně

shodují. Všem slibujeme, že budou

mít dost. Na ty, kteří si to nezaslouží,

si dáme pozor. Je odpovědné posta-

rat se o sebe, zůstat zdravý, mladý

a hezký až do smrti. Pak začínají roz-

díly – když jste nemocný, starý nebo

jinak závislý na pomoci, můžete si za

to sám. Zkrátka i politické strany se

podílejí na zvláštním klimatu, které

omezuje solidaritu ve společnos-

ti. Ony to tak neříkají, ale prakticky

dělají.

V Evropě se máme v průměru dost

dobře. Představa, že bychom malin-

ký kousek svého blahobytu, který je

historicky ojedinělý, měli obětovat

ve prospěch jiných, je dnes skoro

zakázaná. Přitom tato malá oběť by

obrovsky posílila celou společnost.

Solidarita je totiž tmelem lidského

společenství. A historická zkušenost

nám říká, že mohou přijít chvíle, kdy

právě rozdrobenost, přílišný indivi-

dualismus a vlastně bezohlednost

vůči jiným mohou společnost do-

slova rozežrat. V programech našich

politických stran, pravicových i levi-

cových, jsem o tom nenašel nic. Tak-

že pojďme k volbám…



Kdo je Ing. Mgr. Matěj Lejsal

Absolvent magisterského studia na VŠE a UK. Jedenáctým

rokem je ředitelem seniorského domu Sue Ryder.

Od r.  působí na Fakultě humanitních studií UK.

Je členem Rady vlády pro nevládní neziskové organizace

a působí jako konzultant na projektech voblasti sociálních

služeb a sociální práce.

Jde o koordinované

úsilí, jak bojovat

se společenskými

zly. Tedy s nemocí,

chudobou, zanedbaností,

nevzdělaností

a nečinností. A to už

je víc než dávky, péče

a sociální služby, jak je

známe. To je hlavně boj

s příčinami těchto jevů.