Můžeš

Čtení pro ty, kteří se nevzdávají. Už od roku 1992 je Můžeš svědkem změn, které doprovázely život nejen smyslově, mentálně či fyzicky handicapovaných lidí. Chceme inspirovat, pomáhat a rozsvěcovat na témata i souvislosti, které jinde nenajdete, přesto, že se týkají nás všech. Chceme také přibližovat oba světy –lidí s postižením a těch, kteří zatím žádné postižení nemají. Hranice je přeci velmi tenká – a přesto na sebe lidé z obou stran často nedohlédnou. Mnohdy se tak připravují o možnost si porozumět a možná udělat ten jeden krok navíc, jeden krok k lepšímu.

Strana 10

REFLEKTOR / AZYLOVÉ BYDLENÍ

vání. Vedoucí Společné cesty Iva Po-

láčková má jasnou zkušenost: „Vět-

šina našich klientek má jen základní

nebo nedokončené odborné vzdělání,

malé dítě, takže nemohou praco-

vat na směny, široko daleko nikoho

blízkého. Kdyby nebylo azylových

služeb, skončily by doslova na ulici.

Když s nimi mluvíte, zjistíte nápadné

podobnosti – vyrůstaly v ne úplných

nebo rozvrácených rodinách, neo-

svojily si samozřejmé návyky orga-

nizace rodiny, práce i každodenního

života, jejich partnerský život byl,

mírně řečeno, neuspořádaný. Pak

přijde krize, těhotenství, rozchod

s partnerem, dluhy, výpověď z bytu…“

KDE ZAČÍNÁ PÁD

Většina našich sociálních pracovníků

dobře zná termín „krizová interven-

ce v terénu“. Stručně řečeno: včasný

a kvalifikovaný zásah ve chvíli, kdy

je ještě možné odvrátit úplnou kata-

strofu. Jenomže jak takové lidi najít,

jak prakticky zorganizovat oddluže-

ní, včasnou výplatu dávek hmotné

nouze, pomoc psychologů, právníků,

někdy i lékařů? Náš dnešní sociální

systém neumí terénní službu, tedy

kvalifikovanou prevenci zaplatit. Je

tedy velké štěstí, když člověk skončí

v náruči azylového bydlení.

Sociální pracovnice Olga Kavalíro-

vá zná těchto příběhů desítky: „S jis-

tým zjednodušením můžeme říci, že

cesta do opravdu vážných problémů

začíná dávno v dětství těchto lidí.

Když kolem sebe nevidí fungující

rodinu, obživu z práce, důvěryhodné

vztahy atd., naučí se, že jinak žít ne-

mohou. Jejich schopnost akceptovat

pravidla společnosti je nízká nebo

žádná. Nemají se na koho spoleh-

nout, s kým se poradit, neumějí si

najít včas pomoc. Tato sociální sa-

mota je znovu a znovu diskvalifikuje.

Většinou až teprve u nás nacházejí

samozřejmosti – od střechy nad hla-

vou přes kvalifikované poradenství,

péči psychologů až po první zku-

šenosti, jak si vlastně zorganizovat

domácnost. Banality? Možná, ale bez

nich by se ze dna nezvedl nikdo.“

Společnou cestou nyní provozuje

jedenáct azylových bytů po celé Pra-

ze. Celkem se tak starají o skoro čty-

řicet velkých i malých občanek a ob-

čánků. V milionovém městě kapka

v moři. Ale z hlediska hodnot této

společnosti jedna z důležitých od-

povědí na velmi aktuální otázku: Má

solidarita zahrnovat všechny, nebo

jen ty, kteří se „snaží“?

ALE ANO, JDE OPENÍZE

Paní Marta Ch. byla docela úspěšnou

podnikatelkou. Pak se vše jaksi za-

motalo, ve vysokém stupni těhoten-

ství ji opustil partner, dluhy se valily

ze všech stran, odběratelé neplati-

li… Zkrátka nejen podnikatelský, ale

hlavně životní bankrot. Sedmnáct

exekucí! Dnes žije v azylovém bytě,

ráda by se vrátila do normálního ži-

vota, ale naráží na dost složitý systém

dávek, pomoci, plateb… „Ocitla jsem

se v situaci, kdy jsem byla těhotná

a musela jsem jít zeptat se na úřad

práce, jaké mám vlastně možnosti.

Neměla jsem doslova ani na rohlík,

maminka mi před tím umřela, sestra

má velkou rodinu a těžko by moh-

la pomáhat i mně. Situací, které mě

zaskočily, bylo mnoho… Jeden den

dostanete slib, že dávka bude tak

a tak vysoká, za dva měsíce se sníží

– a vy máte další dluh… Celý systém

Nejobyčejnější

střecha nad hlavou

je obrovskou

šancí…

Společnou cestou nyní provozuje

jedenáct azylových bytů po celé Praze.

Celkem se tak starají o skoro čtyřicet

velkých i malých občanek a občánků.

V milionovém městě kapka v moři.