Strana 11
Sociální stát
Přestože používáme pojmy, jako
je stát a sociální politika státu,
mnohdy si neuvědomujeme jejich
bezobsažnost. Správně by se mělo
psát o sociální politice, kterou
prosazují politici zvolení námi,
občany, do parlamentu. Stát je
pouze forma, způsob především
politické organizace společnosti.
Stát je spojení masy lidí pomocí
zákonů a způsobů vládnutí. Stručně
řečeno: stát je nástroj vytvořený pro
regulaci části rozporů a ochranu
občanů, kteří stát tvoří.
Stejně nejasný je i pojem „sociální“.
Sociální je vše, co se týká
společenských poměrů, především
opatření regulujících vztahy mezi
skupinami. Fašistický, hitlerovský
stát byl také sociální a za Stalina
byla sociální politika státu
pojem, který se stále opakoval.
A jaká sociální opatření dělal.
Copak převzetí továren a polí
státem (zastupovaným jedinou
a nejsilnější politickou stranou)
nebyl sociální čin? Byl – a jaký.
Proto považuji za správné vždy,
když chceme použít pojem
sociální stát, hned vymezit alespoň
trochu, co tím označením míníme
v České republice. Například
sociální stát, v jehož orgánech
vystupují a zájmy občanů
prosazují politické strany, které
chtějí, aby mezi lidmi nebyly velké
majetkové rozdíly; nebo stát, který
podporuje okrajové nebo sociálně
či národnostně znevýhodněné
skupiny.
Do sociální politiky státu patří ale
také veřejná doprava, školství,
ústavy pro handicapované a také
třeba dostupnost všech lokalit, kde
bydlí jeho občané. To by bylo ale
asi trochu dlouhé vyjádření. To
krátké, tzv. sociální stát, je zase
bez jasného obsahu.
No, vyberte si...
Autorka je socioložka,
členka rady Konta Bariéry.
SLOUPEK Jiřiny ŠIKLOVÉ
11
je striktní, jakoukoli, třeba i čistě ad-
ministrativní chybu neodpouští. V si-
tuaci vystresovaných a někdy nepříliš
vzdělaných lidí je to opravdu těžké…“
Sociální služby, jakou je třeba Spo-
lečnou cestou, tak plní i jistou vzdě-
lávací funkci. A vysvětlit žadatelům
celou houštinu dávek, nároků, pod-
mínek, ale i případných sankcí se
prostě někdy úplně nepodaří. Přitom
víceméně vše je převedeno na peníze
a jejich státem schválené limity. Iva
Poláčková říká: „Samozřejmě se ni-
kdo nebude snažit najít si zaměstnání,
když má dluhy a mzda by okamžitě
podléhala exekuci. Dávky nejsou tak
ohroženy, ale postupně člověka pro-
měňují v naprosto závislou bytost.
Systém je vlastně demotivující, hle-
dání práce skoro nemá smysl. A co je
horší, i děti si zvykají, že život zcela
závislý na cizí pomoci je normální.“
PROČ TO NEVZDAT
Pavel Janto má v této neziskovce na
starosti nejtěžší oříšek – návrat lidí
z azylového bydlení do „normální“
společnosti. Dobře ví, že nejde o ru-
tinu: „Nízká kvalifikace neotvírá na-
šim klientům velký prostor na trhu
práce. A pak, oni sami často neumějí
svoje schopnosti a dovednosti nabíd-
nout. Jsou zbytečně pasivní. Člověka
za rok těžko změníte, ale v našich
aktivizačních službách se snažíme
klienty provádět celou situací, doslo-
va jim umožnit prožít si třeba dobrou
péči o děti. Oni to doma nezažili,
u nás si prakticky zkusí, že to jde…“
Všichni lidé znalí této velké lidské
a společenské těžkosti také vědí, že
je docela často dědičná. Jedna dlou-
hodobá krize plodí další. Děti si do
života přinášejí pokřivený obraz
normality. Iva Poláčková si pamatu-
je: „Před lety jsme tu měli maminku
s dvanáctiletými dětmi. Teď řešíme
přesně stejnou situaci s její dcerou.“
V moderní společnosti je sousloví
„dobrý základ“ docela passé. Vždyť
máme vědu, technologie, informace
na každém kroku, otevřené dveře do
celého světa! Vždyť rozvod nebo ne-
úplná rodina jsou spíše standardem.
Vždyť denně slyšíme: Máš neome-
zené možnosti, jdi do toho! Jenomže
právě složitost našeho současného
života vytváří neviditelné, ale pevné
klece, z kterých se méně připrave-
ným a slabším nedaří unikat. Práce
neziskových organizací, které po-
skytují azylové bydlení a navazující
pomoc, tak vlastně lidem předsta-
vuje dosud chybějící pevnou ruku
a směr, kterým je dobré jít. Můžeme
mít různé názory, ale sociální stát je
dobrá věc. I tady se občas podaří po-
moci zdánlivě beznadějným přípa-
dům. Těžko ale měřit, co je tu vlastně
úspěch. Když se maminka s dětmi do
azylu už nikdy nevrátí? A kde je?
Sociální služby jsou, jako tady na
pražském Chodově, nejen praktic-
kou pomocí potřebným lidem, ale
i zrcadlem, do kterého se často ne-
radi díváme. Ukazuje nám nejen naši
vlastní slepotu k potížím ostatních,
ale také nepřijatelnost zjednoduše-
ných odsudků typu: když sis to na-
drobil, tak si to sněz. Ukazuje nám,
že nežijeme jen své životy, ale i živo-
ty všech ostatních. Už proto by práce
neziskovek, jako je Společnou ces-
tou, měla být hodna uznání. Umějí
si totiž i získat podporu samospráv
a dalších partnerů.
Jsou úspěšní jen v procentech? Je-
den zachráněný život může mít cenu
větší než celý svět.
Společnou cestou z. s.
Spolek nabízí vedle azylového bydlení islužby aktivizace rodin
aobčanské poradny. Více informací na www.spolcest.cz,
sledovat je možné ifacebookový profil organizace na
www.facebook.com/spolcest.
Kontakty: , info@spolcest.cz
Iva Poláčková
se usmívá,
i když systém
jí veselý
nepřipadá.